Katův šleh, „čína“, nepečené řezy z BeBe sušenek, langoše, Samotínský vánek… Tak chutnal rok 1989

Co se jedlo v listopadu 1989, recepty. • Kdy Československo zažívalo na vlastní kůži první „katovy šlehy“? • Co byly „nekonečné řezy“ z BeBe sušenek? • Víte, že langoše přišly do českých a moravských krajů ještě před rokem 1989? • Jak se připravovala pravá československá „čína“? • Co byla Zoretka, „černý švihák“ a co byl „samotínský vánek„? •

Nelze říct, že by rok 1989 byl významný z hlediska československé gastronomie. Změny v jídelníčku se totiž udávaly v celé druhé polovině osmdesátých let. Vše souviselo se vším. To platí i o gastronomických trendech konce „osmdesátek“. Bylo to dobře? Bylo to špatně? Prostě to bylo tak. ;=)

Co jedlo Československo na konci „socíku“?

Listopad 1989 byl už zřejmě hodnocen ze všech hledisek. Nemyslím aspekty politické či sociální. Ale co jsme v ČSSR poslouchali, četli, nosili na sobě…

Jenže co se v Československu na sklonku socialismu jedlo a pilo? Ne, ne, ne, nemám na mysli ceny potravin před rokem 1989. Mluvím opravdu o tom, co si průměrný Čechoslovák v té době nakládal na talíř a naléval do sklenky.

Sběr vzpomínek a případných názorů jsem provedla zcela soukromě, na vlastní pěst. Zhlédla jsem (soukromé) důkazové fotografie. Tak to, prosím, i berte, nemám důvod si vymýšlet. A nestyďte se v diskusi sdělit své vzpomínky na jídla, která se vám vybaví v souvislosti s rokem 1989.

Československo vzalo asijskou kuchyni do svých rukou

Osmdesátá léta, to byla doba, kdy české domácnosti dobývala „čína“. Schválně dávám slovo do uvozovek a píši malé počáteční písmeno. Označením „čína“ se postupně stávalo obecným lidovým výrazem pro jakékoliv asijské jídlo. Thajské, japonské, korejské jídlo – všechno byla „čína“.

V souvislosti s asijskou gastronomií v Československu se nejčastěji připomíná první čínská restaurace ve Vodičkově ulici v Praze. To ovšem byla 60. léta, a byla to Praha. Život však šel dál.

„První své kung pao jsem jedla v létě 1977,“ sdílí vzpomínku pamětnice. „Bylo to v Litomyšli, nevím už, jak se restaurace jmenovala. Byla na náměstí v prvním patře domu s podloubím. Ve směru na Brno vlevo,“ lokalizuje rámcově. Nebyla v Litomyšli mnoho let a ani neví, že hlavní tah na Brno už neprochází přes historické náměstí.

Vepřové soté s buráky, kung pao, se asi jako první stalo předmětem domácích variací na asijské téma. Nebyly originální suroviny, ale český lid byl vynalézavý.

Ostatně, „náhražkovost“ je atributem osmdesátých let. Co čím nahradit se radilo i v oficiálně vydávaných kuchařských brožurách.

„Osmdesátkové“ recepty na asijská jídla nám v současné době trochu nahánějí hrůzu. Jenže:

• Kdo a co o asijské kuchyni věděl? Překladová kuchařská literatura nebyla, a vyjet do Asie na zkušenou? Na prstech jedné ruky by se takoví kuchaři spočítali. A kdo ví, jestli…
• Z čeho vařit? Když nebyly suroviny pro domácí kuchyni (čočka, kakao, sirupy, zelenina…), tak kdo by čekal asijské ingredience?

Je snadné se v současné době starým předpisům smát nebo posmívat, když máme všechno: originální recepty, potřebné suroviny a nádobí, i možnost ochutnat jídla v jejich domovině. Z těchto důvodů neuvádím jména autorů kuchařek, abych je nekompromitovala. Dělali tehdy, co mohli.

Éčka nikdo neřešil

Co dnes víme o Glutasolu? „L-Glutaman sodný monohydrát, též L-glutamát sodný monohydrát, Glutasol nebo wei-su je krystalická forma sodné soli kyseliny L-glutamové. Používá se v potravinářském průmyslu jako přídavná látka pro zvýšení intenzity chuti pokrmu,“ píše se v české verzi Wikipedie.

• Víc není třeba uvádět. Co je to za „prima“ koření si každý snadno vyhledá sám. Už tehdy se Glutasol běžně používal ve veřejném stravování (vzpomeňte na causu „přesolená omáčka“ v televizních Rozpacích kuchaře Svatopluka, 1984).

„Čína“ = kompilát receptů a dostupných surovin

V roce 1989 už byla „čína“ uhnízděna v československých domácnostech. Když jela rodina v pátek na chalupu (a kdo měl kam, tak odjížděl), ve čtvrtek večer si naložili „čínu“. Pravá česká „čína“ z konce 80. let byla kompilátem všech dostupných receptů, přičemž suroviny byly volně zaměnitelné podle toho, co právě bylo. Maso se používalo vepřové, králičí, z nutrie, málokdy z kuřete (to se raději upeklo vcelku, vykosťovat kuře nebylo zvykem).

Maso nakrájené na malé kousky se vložilo do emulze tvořené syrovým vejcem, škrobem, špetkou cukru, soli a sójovou omáčkou či jejími deriváty. Takto naložené maso se převezlo na chalupu a tam se (obvykle za přítomnosti pozvaných přátel) dohotovilo. Konečný pokrm se jedl s rýží, a neměl charakter omáčky.

Pravá československá „čína“, model 89

Provedla jsem rekonstrukci. Vepřové karé (250 g) jsem nakrájela na proužky a vložila do směsi tvořené jedním vejcem, čtyřmi lžicemi sójové omáčky českého výrobce, lžičkou cukru, lžičkou soli a dvěma polévkovými lžicemi bramborového škrobu. Na 24 hodin jsem uložila do lednice. Druhý den jsem prohlédla náhodné zásoby zeleniny. Našlo se: červená cibule, bílé zelí, zelená paprika, chilli paprička a česnek. Zeleninu jsem velmi jemně pokrájela.

V pánvi jsem rozpálila řepkový olej, vlila na něj maso v nálevu a zprudka osmažila. Děrovanou lopatkou jsem maso vybrala do pracovní misky. Na zbylý olej jsem nasypala zeleninu, zastříkla jsem ji sojovou omáčkou a zprudka orestovala. K zelenině jsem přidala odložené maso, podlila velmi malým množstvím vody. Přikryla jsem poklicí a společně podusila. Nakonec jsem nechala odpařit přebytečnou tekutinu.

Pokrm byl zavlhlý, ale nečvachtal ve škrobovité omáčce. Nepodávala jsem s hranolky, a už vůbec ne s „hranolk-AMI“. Udusila jsem k tomu kulatozrnnou rýži.

• Připravila jsem pravou československou „čínu“, model 1989.

Langoše, langoše, langoše

Langoše. Ve slovenské části republiky je znali „odjakživa“, hlavně v jižních okresech. Češi je zprvu vídali třeba ve slovenských bufetech na vlakových či autobusových nádražích. A protože slovo „langoš“ neznali, tak aby si nezadali, raději po prodavači chtěli: „Taky jeden“.

V roce 1989 se už langoše prodávaly i v Čechách a na Moravě. Ve Slezsku ne? Ne, v socialismu žádné Slezsko oficiálně neexistovalo. Byl jenom Severomoravský kraj.

Nebyly to ještě soukromé boudy s langoši na každém rohu, jako o tři roky později. Spíš se langoše prodávaly z okének kamenných bufetů provozovaných Jednotou nebo RaJ. Ale hospodyňky už pátraly po receptu, aby si langoše mohly udělat samy doma.

• Recepty na langoše jsou v samostatném článku Domácí langoše lepší než ze stánku.

Jak to, že se národ „neupil“?

V zaměstnání, přímo na pracovišti, se stále něco slavilo. Narozeniny, jmeniny, narození vnuka, dokončení projektu, a nebo třeba jen konec týdne. Při oslavách se hlavně pilo. Pamětníci pamatují. Vždy se našel důvod, aby mlaskla zátka od lahve s vínem či prasklo víčko od kořalky. A tvrdit, že to není pravda, to by bylo pokrytectví.

„Chlastalo se všude. Furt a fest. Kdyby stál alkohol tak málo co dnes, upil by se národ k smrti,“ drsně zavzpomínal i náš pantáta.

• V roce 1989 byla průměrná měsíční mzda 3170 Kčs. Litr rumu stál 100 Kčs. Za jeden plat si člověk mohl koupit 31,7 litru rumu, to je 64 půllitrových láhví rumu.
• Ve druhém kvartálu roku 2019 činila průměrná měsíční nominální mzda 34 105 Kč. Průměrná cena litru tuzemského rumu byla 220 Kč. Z průměrné mzdy jsme si mohli koupit 155 litru rumu, tedy 310 půllitrových lahví. Že má dnes málokdo průměrnou mzdu? Přesně tak to bylo i tehdy. A přesto se peníze na alkohol vždycky našly.

Koncem 80. let se pil fernet. Dlouho, dlouho nebyl k sehnání, a když, tak
Fernet Stock leda někdy v lahůdkářství a v ESO, nebo Fernet Branca v Tuzexu. Koncem „osmdesátek“ se Západočeské lihovary Plzeň Božkov nějak „pochlapily“ – fernet se najednou dal koupit i bez shánění. Černý švihák, lak na rakve. Spolehlivě vytlačil do té doby panující Meruňku.

Byl tu ještě nový fenomén – pálenka z vlastních jablek, jablkovice. Pro Moraváky nic nového, ale v Čechách do té doby nebylo moc zvykem pálit. Když perestrojka uvolnila malé a přidružené podnikání v rámci jednoho podniku (ekonomická soběstačnost), umožnily veřejnosti některé státní organizace pálení z vlastního ovoce.

• Jedním z prvních míst v Čechách, kde si mohli pěstitelé legálně nechat vypálit z vlastních jablek ovocný destilát, byly například Hrobice (na Pardubicku, pod Kunětickou horou).

Přehlídka domácích delikates

K pití bylo třeba něco zakusovat. Ten přinesl vlastní utopence (nastupovala jejich renesance), jiný šunku z nutrie uvařenou doma v šunkovaru (hit z první půlky 80. let), objevoval se nepravý„vlašský salát“ z červeného zelí (recept v té době kolující), nebo třeba syrečky naložené v pivu tak dlouho, až tekly. Ženy se postaraly o sladké. V roce 1989 byly na vrcholu slávy „nekonečné řezy“.

Proč se péct s buchtou, když se dají koupit sušenky?

Předobraz „nekonečných řezů“ pocházel z let sedmdesátých. Tehdy hospodyňky upekly ve formě na srnčí hřbet dva korpusy – jeden světlý, druhý kakový. Podle žebrování rozřezaly oba hřbety na plátky, které pak sobě slepovaly krémem – bílý řez, hnědý řez, bílý, hnědý… Moučník se po odležení krájel šikmo. Střídání plátků zajistilo pruhovaný efekt.

Tak tohle se mladým ženám koncem 80. let už nechtělo dělat. Však ani nemusely. Na trhu se najednou volně objevil do té doby nedostatkový výrobek zvaný BeBe sušenky (Butter Biscuits). A lidová tvořivost opět zapracovala.

Rekonstrukce nepečených „nekonečných řezů“

Nekonečné řezy jsou vytvořeny z obdélníkových sušenek do zástupu slepovaných krémem. Lidové pojmenování získaly proto, že slepený zástup může být nekonečně dlouhý. Krém nemůže být čistě máslový, musí obsahovat tekutinu, kterou absorbují sušenky. Tím změknou a nabudou na objemu.

Takže jsem uvařila kaši ze 400 ml mléka (tekutina) a jednoho vanilkového pudinkového prášku. Když vychladla, vyšlehala jsem ji s 250 g rostlinného tuku imitujícího máslo (Zlatá Haná, obsahuje tekutinu), mírně osladila. Krém jsem rozdělila na tři díly: jeden zůstal vanilkový, do druhého jsem přidala kakao, do třetího lžíci třešňového džemu. Neměla jsem BeBe sušenky, tak jsem použila Petit Beurre, ale to vyjde úplně nastejno.

Sušenky jsem střídavě mazala krémy a lepila k době do dlouhé „nohavice“ (však se také zákusku „nohavice“ někdy říkalo). Pak jsem pod zástup slepených sušenek podsunula alobal a „hada“ („had“ byl další lidový název) jsem pevně zabalila. Překlápěním boků na podložku se sušenky pěkně srovnaly.

Za 24 hodin jsem alobal rozbalila a velmi ostrým nožem šikmo nařezala plátky. Sušenky opravdu změkly a dostaly konzistenci měkkého piškotu. Jen domácí třešňový džem nebyla dobrá volba. Sice byly v třešňovém krému velmi chutné kousky třešní, ale barva přesvědčivá nebyla. Asi by to chtělo nějaký červenější džem.

• Protože jsem „nekonečné řezy“ připravila ze dvou balíčku sušenek, vydržely u nás doma půl týdne. Ale na oslavu v práci by to bylo akorát. Případně lze při výrobě nekonečně prodloužit. ;=)

Záhada: Kdo národu uštědřil první „katův šleh“?

Dělali to všude. Bylo to relativně levné, ostré a podávaly se k tomu smažené bramborové hranolky. Nevím, ale řekla bych, že to byly hlavní důvody, proč si lidé zvykli pojídat pokrm jakoby „vtipně“ zvaný katův šleh. Koncem socialistické éry byl nejprve nabízen v tak zvaných snack barech (lidově řečených „šnek“ nebo „šnekbar“), v motorestech a ve vinárnách, kde se vařilo (a kam člověka v džínsách nepustili).

• Katův šleh jsem v žádných normách či v autorských kuchařkách nenašla, a přesto jej nabízeli po celé republice. V roce 1989 snad ve všech hospodách, kde fungovala teplá kuchyně.

Napadlo mě, že katův šleh vznikl podle vzoru azu po tatarsku. Poměrně oblíbené azu však bylo náročné na přípravu (je z hovězího, a tak vyžadovalo vysoce kvalitní maso – ideálně svíčkovou, anebo se muselo dlouho dusit). Na velice podobný katův šleh se použilo vepřové, které se upraví rychleji.

• Jde jedna řeč, že častěji byly výchozí surovinou pro „kaťák“ rozličné zbytky jídel či surovin. Nevím, tak nebudu rozebírat ani šířit pomluvy.

Jisté je, že chuti tehdejší verze pokrmu dominovaly: používané sterilované lečo, feferonky, kyselá okurka, worcester a kečup.

• (Mimochodem, lečo se jako polotovar používalo běžně a oficiálně. Najdeme ho v normách pro teplou i studenou kuchyni. Papriky a rajčata v čerstvém stavu byly k mání jedině na podzim.)

Vše napravily mladými lidmi čím dál oblíbenější pomfrity, pommes frites. V roce 1989 už nebyly vzácností a v restauracích si je konečně (tj. bez zbytečných řečí personálu) mohli mladí objednat jen tak, bez ničeho.

• „Hranolky podáváme jen k jídlu“, stávalo do té doby v jídelnách lístcích některých restauracích. „Pivo podáváme jen k jídlu“, bylo podobné opatření. Stejně tak „Sodovku podáváme jen ke kávě.“ Režisérka Věra Chytilová si ve filmu Dědictví nevymýšlela neskutečné situace.

Recept na katův šleh?

Recept na katův šleh nepředávám. Neznám jej. Oficiální (autorský, znormovaný…) recept neexistuje. Každý to připravuje po svém – v restauraci i doma. V současnosti navíc panuje kolem katova šlehu tak netolerantní nálada, že ať se o něm napíše cokoliv, vždycky je to špatně.

• Tedy o katovu šlehu říkám jen to, že se na konci osmdesátých let hodně jedl.

Čím ještě chutnal konec „osmdesátek“?

Brambůrky z pravých brambor

Smažené bramborové lupínky. Tak zvané brambůrky byly veřejnosti představeny už někdy v 60. letech, ale pak mizely, mizely, až vymizely. Prodávaly se leda na zvláštních místech, třeba v královéhradeckých Lázních (krytý bazén), na motoristických závodech (Velká cena v Brně), při spartakiádách… Jenom ne v běžné obchodní síti. V obchodech brambůrky nahradily podivné vypouklé bělavé skořápky neidentifikovatelného složení, které se lepily na patro.

Koncem osmdesátých let se pravé brambůrky z brambor zase objevily na volném trhu. „Brambůrky začaly prodávat v Praze v Žitné ulici. Naproti vyústění Štěpánské si zřídilo malou prodejnu jedno zemědělské družstvo z Polabí. Už nevím odkud přesně. Nabízeli tam snad všechno, co bylo nedostatkové. I originální módu. Ale především jsme tam chodili kupovat pravé bramborové brambůrky. Konečně zase brambůrky z brambor,“ vzpomíná častá tehdejší zákaznice.

Tyčinka Zoretka byla „důležitější“ než Několik vět

Zoretka, tyčinka nebo spíš dvojice křehkých plněných trubiček, se začala vyrábět na sklonku léta 1989 v olomoucké čokoládovně Zora. Byla to událost takové „důležitosti“, že o tom dne 31. července 1989 dokonce vydala ČTK oficiální tiskovou zprávu:
 „V olomoucké Zoře se řádně připravili na výrobu nové cukrovinky. Za devizové prostředky nakoupili italskou výrobní linku se speciální technologií, řádně si odpočinuli na celozávodní dovolené, a po nástupu do práce spustili výrobu naostro.“

Protože kulminovala okurková sezona, tuto zprávu převzaly všechny noviny. Nezajímalo to absolutně nikoho. Znění Několika vět, které byly v ten čas tajně množeny a podepisovány, tak to žádné noviny nezveřejnily. Ale tyčinka Zoretka, to bylo téma… ;=)

Rok 1989 už bez Samotínského vánku

V chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy, jihovýchodně od Devíti skal, jižně od cvičné Malínské skály, leží vesnička Samotín.

• V ní byla bývalá hospoda
• a v té bydlel bývalý hospodský Emil Tlustoš.

Od druhé světové války vyráběl podle vlastního receptu bylinný likér zvaný Samotínský vánek. V půlce 80. let bylo poměrně oblíbené skalní lezení a lyžování na běžkách. Horolezci, turisté a lyžaři plánovali svou cestu tak, aby vedla přes Samotín.

Jak to pan Tlustoš „pytlíkoval“ s úřady, protože Vánek byla samozřejmě jeho soukromá aktivita, to zájemce o panáka nezajímalo. U sklínky Vánku snil o budoucí vlastní hospodě a vlastním likéru nejeden příští živnostník. Vždyť tak zvaně „pod národním výborem“ se už mohlo trochu podnikat. Pan Emil Tlustoš to „legálně“ znovu rozjet už nestačil. Zemřel před Vánocemi roku 1988. Recept nikomu nepředal.

https://makova-panenka.cz/rady/katuv-sleh-cina-nepecene-rezy-z-bebe-susenek-langose-samotinsky-vanek-tak-chutnal-rok-1989/https://makova-panenka.cz/wp-content/uploads/2019/10/katuv-sleh-rezy-z-bebe-susenek-prava-cina.jpghttps://makova-panenka.cz/wp-content/uploads/2019/10/katuv-sleh-rezy-z-bebe-susenek-prava-cina-150x150.jpg2019-10-31T18:52:14+01:00receptarMOUDRÉ RADY MAKOVICEbebe řezy,bebe řezy na plech,BeBe sušenky had,BeBe sušenky nepečené řezy,BeBe sušenky nepečený zákusek,BeBe sušenky řezy recept,černý švihák fernet,čína recept,čína z kuřecího masa,čína z vepřového masa,čína z vepřového nejlepší recept,co to je čína,domácí utopenci,jak se dělá čína,jak se dělají řezy BeBe sušenky,jak se dělal katův šleh,jak se dělala čína,katův šleh,katův šleh 1989,katův šleh kluci v akci,Katův šleh originální recept,katův šleh podle pohlreicha,Katův šleh recept,katův šleh s hranolky,katův šleh složení,kuřecí čína,kuřecí čína recept,kuřecí čína s rýží,kuřecí nudličky čína,lak na rakve fernet,langoše,nekonečné řezy,nepečené bebe řezy,nepečené řezy z bebe sušenek,pravá česká čína,pravá čína z kuřecího masa,pravá kuřecí čína,pravý katův šleh,recept na čínu,recept na katův šleh,recepty kuřecí maso čína,retro jídla,retro jídlo,retro recepty,řezy z bebe sušenek,samotínský vánek,vepřová čína,vepřové nudličky čína,vepřový katův šleh,zoretka tyčinkaCo se jedlo v listopadu 1989, recepty. • Kdy Československo zažívalo na vlastní kůži první 'katovy šlehy'? • Co byly 'nekonečné řezy' z BeBe sušenek? • Víte, že langoše přišly do českých a moravských krajů ještě před rokem 1989? • Jak se připravovala pravá československá 'čína'? • Co byla...receptar jezzina@seznam.czAuthorMAKOVÁ PANENKA